„Jezdecké srážce u Střezetic náleží v dějinách válčení 19. století v (nejen) českém historickém povědomí podobné místo, jaké zaujímá boj „Moravanů” u letohrádku Hvězda v tradičním obraze bělohorské bitvy dne 8. listopadu 1620, která by z pohledu ortodoxního historika vojenství mohla být docela dobře též nazvána pouhou srážkou. V závěru již definitivně prohrané generální polní bitvy se masy dobře organizovaného a dosud takřka nedotčeného rakouského jezdectva postavily do cesty vítězi, neúprosně pronásledujícímu ustupující, lépe řečeno prchající císařskou pěchotu. Svůj úkol jízdní vojáci splnili za cenu krvavých obětí. Zadrželi pruskou kavalerii a umožnili vlastní armádě stáhnout se v relativním klidu. Sami se přitom vystavili palbě protivníkovy pěchoty a dělostřelectva. V příběhu střezetické srážky se pojí hned několik motivů. Funguje zde ustálený stereotyp jízdního vojáka jako vojáka etnicky českého; v tomto případě vojáka, který se z posledních sil brání „odvěkému nepříteli". Jde o jakési malé dílčí vítězství v jinak tragickém rámci ztracené bitvy. Událost může být interpretována i jako doklad osobní statečnosti a schopnosti těch, jimž neschopní velitelé neumožnili vybojovat celkové vítězství. Důležitou roli zde pak hraje romantika obecně spojená s obrazem koně a jezdce — a šrámkovské etické poselství o nesmyslném utrpení krásných, věrných a nevinných zvířat. Naposledy v dějinách se spolu střetli jízdní vojáci v takovémto počtu; rovněž tato nostalgie má v interpretacích střezetické srážky své místo. V bitvě, vedené jinak již moderními zbraněmi, se setkávají kyrysníci, dragouni a huláni se šavlemi v rukou v archaickém a archetypálním boji muže proti muži — to je ono „requiem za rytíře" evokované v názvu.