Panský dvůr a kostel Sv. Jiří v Plzni- Doubravce

Území kolem soutoku Úslavy a Mže je osídleno téměř nepřetržitě od eneolitu až po současnost. Osu osídlení tvořila ve středověku cesta, která směřovala ze západní Evropy do nitra Čech. Lidé žijící ve vsích v okolí brodu přes Úslavu si nejpozději kolem přelomu tisíciletí zvolili návrší nad soutokem dvou řek za pohřebiště svých předků. Snad ještě v 11., nebo možná až v následujícím století, vyrostl na starém pohřebišti kamenný kostel. Nechal ho zřejmě postavit některý z opatů benediktýnského kláštera v Břevnově. Pro zajištění bezpečnosti obyvatel z okolních vsí v případě ohrožení byl meandr řeky s kostelem oddělen od okolního terénu příkopem, napouštěným vodou z řeky Úslavy. Místu se začalo říkat Kostelec, tedy opevněný kostel, a tento název se přenesl i na ves stojící v sousedství. Kostel byl přestavěn v gotickém i v barokním slohu a naposledy v letech 1912 – 1914. Při této poslední historizující úpravě byly části zdiva osekány a nahrazeny novodobou přizdívkou, která však byla badateli ve druhé polovině 20. století pokládána za součást původního zdiva. V kostele byla proto spatřována klášterní stavba či opevněný velmožský dvorec s kaplí. Publikace přináší historické fotografie, na jejichž základě je možné zažité názory korigovat. Nejpozději v polovině 13. století osada poblíž kostela postupně či náhle zanikla a několik set metrů jižním směrem byla založena nová ves Doubrava. Ve vsi, na přírodou nejlépe chráněném místě, stávalo sídlo drobného vladyky, poplužní dvůr. Ves nebyla tak nepatrná, jak se běžně uvádí, poddanské dvory v ní existovaly nejméně čtyři. Brzy po založení královského města Nové Plzně ve vzdálenosti pouhé 3 km se ves spolu s dvorem dostala do rukou bohatého plzeňského měšťana Fridricha Scharfa a jeho potomků. V majetku plzeňských měšťanských rodin pak zůstávala větší část vsi až do počátku 16. století. Dva poddanské dvory náležely špitálu sv. Máří Magdaleny, který stával na pražském předměstí Plzně. Doubrava však doplácela na svoji polohu na hlavní zemské cestě, byla proto během neklidného 15. století opakovaně pustošena a nakonec zcela zanikla. Na samém počátku 16. století byl obnoven největší poplužní dvůr, nejspíše zásluhou jedné z nejbohatších plzeňských rodin – Jílků, kteří se tehdy začali psáti „z Doubravky“. Z této rodiny pocházel také známý český humanistický literát, diplomat a olomoucký biskup Jan Dubravius. V roce 1509 zakoupilo poplužní dvůr se dvěma pustými dvory město Plzeň. Brzy potom začalo dvůr přestavovat a připojovat k němu okolní pozemky. Doubravecký městský dvůr byl nejstarším a největším plzeňským dvorem a zůstával jím prakticky až do pozemkové reformy, provedené v letech 1777 – 1779. Tehdy se Doubravka prudce, více než dvojnásobně, rozrostla, když byly pozemky dvora z větší části rozparcelovány novým osadníkům. Od té doby význam dvora upadal, přesto zůstal v majetku města až do 20. století. Jeho skrovné, četnými novodobými přestavbami degradované zbytky přežívají v obytné budově čp. 5 dosud.

Autor: Jan Hajšman

Formát/vazba: 148 x 210 mm - sešitý

Počet stran: 68

Počet vyobrazení: 34

Vydavatel: Mikota, 2007